2012-12-28 Zubřina
Účast: Tom, Kolibřík, Terka, Barťas, Vejvoďák . Pavlínka s Míšou po břehu.
Úsek: Druhá vodárna za Domažlicema - Radonice mlýn
...před Vánoci napadl sníh...následné deště vytvořili pouze bláto a zajistil, že hladina našeho místního potoku Zubřina stoupá. Volá Tom, zda by se mi chtělo jet a tohle splout. Že se vůbec ptá. Zubřina, mám jí v merku již několik let, dostala se ke mě i informace, že to kdysi dávno někdo na otevřence splul a tak studuju kilometráž, vodočet, prohlížím mapy, mosty a špekuluju co a jak.
Jdeme na to, vodočet hlásí 60 cm což se následně ukazuje jako naprosto optimální voda, protože pod některé mosty se vejdu pouze s odřenou vestou a každá traverza mě chytá za vestu a trochu zpomalí.
Cestou vyzvedávám lodě v bazénu, kde trénujeme eskymáky a hurá k druhé „dolinojc“ vodárně, tedy té, co je blíž k Havlovicím. Do neoprenu se v té zimě leze blbě a i když je dost nevlídno, pár lidí zde po stezce korzuje a tak trošku se diví. Nasedáme na betonovém mostíku pod vodárnou a skáčeme z metrové výšky do úzkého koryta. Parádní pocit, jedu Zubřinu. Sem tam cítím kamínky na dně.
Cestou nás fotí Tomovo kolegové a služební auto přitahuje další pozornost kolemjdoucích.. Blíží se první most, pár rádoby stupínků a plynová trubka přes řeku, já přenáším, kluci vylehávají a dávají. Vplouváme do regulace u bazénu. Je tam takový stupínek s jazykem vlevo okolo zákeřně zabetonované lešenářské trubky. Pak most a následují stavidla u stadionu, kde je vlevo možné projet malým oknem...vejdeme se i s rezervou. Podjíždíme hlavní silnici a mělkou regulací se blížíme do historického centra Domažlic. Kameny sešoupeme a kocháme se úplně jiným, rybím pohledem. Tady to kdysi muselo žít.
U Hubrovny se potok uvolní ze sevření regulace a začíná prima úsek. Terka se nakonec rozhoduje a jde do toho, nabíráme ji u Povodí a Vejvoďák zde končí, bo spěchá na rodinou akci. Na povodí také vylézá zaměstnanec a povídá, že už tady pracuje třicet let, ale vodáka tu ještě neviděl. Pomáhám Terce na vodu a pak se mi nedaří nasednout. Musím až nahoru na silnici a sjet to po břehu do vody, mám trošku obavy, že potok proskočím a vyjedu na druhý břeh, ale vyřeším to veeelikým vylehnutím a protější břeh jen šmrncnu. Tady začíná kupodivu těžší část. Potok je úzký, je zde větší spád, zarostlé břehy a převislé větve, v meandrech proud tlačí na břeh.
U Vodolenky najednou hukot a překvapivě hned za zatáčkou celkem pěkný stupeň s mikro válečkem. Pak další stupeň . Baví mě to. Terka to zvládá na jedničku, ale už je celkem zmrzlá. Sem tam nějaká záludnost v podobě klády, vrbiček, či podemletého břehu v kombinaci s proudem, ale jinak spíš volej až do Radonic. Tady je přes potok velký strom, kmen částečně ve vodě. Dá se celkem v pohodě vystoupit. Naštěstí jde okolo místňák a varuje, že dál se to jet nedá, že po sto metrech je tam náhon v betonové regulaci, koryto tak metr široké... a přepad potoka je u betonového rozřadníku přesně do pravého úhlu a padá stupněm cca 4 výškové metry. Nechtěl bych tam zahučet, proto také asi ten zanechaný strom. Jsem už dost zmrzlí, začíná se smrákat a tak končíme naši pouť, i když jsem původně doufal, že zajedeme až do Přívozce a zajdeme k Vitáskovi stylově na kafe. Někdy za vyššího stavu vody si dáme pokračování až na soutok s Radbuzou do Staňkova.
Jsme celkem zmrzlí, Pavlínka veze kluky a Terku k autu a já zatím přetahuju lodě blíž k silnici, převlíkám se a v dešti se sám na louce kochám krajinou, potkávám starší pár, který povídá, že nás cestou viděli a jestli mi není zima.... a že nedaleko bydlí, ale loď tady za těch pár desítek let ještě neviděli.... Hurá domů, zpracovat fotky a užívat si ten pocit: Jel jsem Zubřinu!
Pár fotek ve fotogalerii.