Jdi na obsah Jdi na menu
 


2013-05-31 Jak jsme (ne)jeli Ploučnici

3. 6. 2013

Účast: Kolibřík externisté: Pavlínka,  Zach, Borůvka, Petra, Radek, Nesh, Marcy, Fuňa, Dáda, Terka

Úsek: Noviny pod Ralskem - Boreček

Letošní volba naší vodácké party okolo PS Ptáčata a bouďáků  padla na novou řeku, tedy spíš říčku, tedy spíš potok na severu Čech, Ploučnici. Chtěli jsme splout úsek Stráž pod Ralskem – Boreček, Boreček – Žizníkov.  Průser je ten, že termín na tuhle tradiční vodu je prostě pevně daný tradicí. Dva týdny před plánovaným odjezdem začínají někteří kamarádi plašit, že bude hnusně, pršet, že bude hodně vody a jak je to strašný a že četli tamto a tohle. Nejvíc samozřejmě straší ti, co nejezdí. V den odjezdu to u nás na obloze nevypadá zle, ale předpověďní mapa je hrozivá. Volám Katce z mimoňských skautů, jak to vypadá, kolik je vody, zda prší a tak. Hlásí, že budou padat trakaře. Taky píšu partě, co to jela před týdnem a ty hlásí, že  padaly hovna s hákama,  to zase bude průser. Petra, která jede poprvé už také rezignovala a po hromadě dotazů prohlásila, že na to kašle, doma si obleče neopren a vezme víc rumu. Jak se ukazuje, byl to správný přístup.

Jedu z práce, v Domažlicích padají první kapky, ach jo. První bouďácká voda, kam si beru neopren. Neprší, chčije! Celou cestu až na Boreček. Auto je „lehce“ přetížené a nechová se moc vzorně. Dojíždíme na místo za soumraku, stavíme stany, když déšť ubere na síle, rozdělávám oheň, ale je to k ničemu. Sedíme pod plachtou, vidíme, že hladina je výš než obvykle. Jdu pozdravit řeku a čekám, kdy na mě vyskočí nějaká trojhlavá ryba. Přeci jen jsem si o Ploučnici přečetl leccos – o radioaktivní vodě, kafilerce, uranových dolech, Rusácích.  Zbytek doráží okolo jedenácté a Zach je z řízení, jak jinak, spruzelej a trošku nervuje a bije mě, hňup. Rumujem a jdeme spát někdy okolo druhé.

Neskutečné, připadám si starej a začínám trochu chápat Bublinu, kterej nemohl spát a vstával na vodě vždy v pět a svolával všechny k ohni na „snídani“. Jen je to trochu posunuté, já vstávám po osmé, bo už to ve stanu nemůžu vydržet, ale někteří si užívají ve stanu větší část dopoledne. Marcy s Jirkou poslední. Jo, málem bych zapomněl, leje. Převlékáme se za vydatného bubnování, naštěstí mám nádhernou světle modrou gumovou koupací čepici. Vyrážíme do Mimoně. Odtud již společně s Katkou vzhůru nad Průrvu. Nevypadá to vůbec vábně, voda se valí, mokro, zima. Jak rád říkám, zážitek nemusí být příjemný, ale silný. Gumová čepice hřeje a Zach hlásí: Toho si nevšímejte, on je ze Kdyně...“. V dálce vidíme nějakou otevřenku, konečně něco pozitivního, nejsme v tom sami. Tady někde začínáme creativně vymýšlet Jirkovi jeho přezdívku, protože na půjčené vestě má napsáno Chroust a vzhledem k velikosti XS to sedí.  Borůvka má úžasnou čepici, která svítí i ve tmě a ve vestě vypadá, jak vypadá, tak jí říkáme „babochlap“.  Dojíždí nás parta vodáků a tak  trošku konzervujeme, ptám se co a jak, odkud jsou a maník povídá: „ale z Kralup, ze Šumavy a já z Domažlic“. Prostě opět takové to super setkání. Fuňa na něj kouká a říká, že určitě není z Domažlic, ale z Chrastavic – malej Růžek.  Nasedáme. Už to je pro naše nováčky malá zkouška a bez možnosti následuje průjezd průrvou. Průjezd průrvou je nádherný, řeka se valí, za zatáčkou zmizí mezi pískovcové skály, taková soutěska bez možnosti vylézt ven a pak loď vjede do tunelu. Uvnitř je kupodivu takový malý dóm a podle proudu jedu vlevo, výjezd je však do pravého úhlu vlevo. Nu trochu zmatky, u výjezdu stupeň, loď plná vody. Hned koukám, jak to zvládli naši nováčci,  je to pro ně něco jako státní maturita bez přípravy. Dávají to, jen pod průrvou někteří  plavou spolu se starými mazáky. Jsou pokřtěni. Sebevědomí je potřeba si trochu upravit u místního stánku.  Parta, co jsme tu potkali, se převléká do suchého. Další cesta do Mimoně je ok, teče to, sem tam zatáčka, vody je na hranici prvního povoďnového stupně. Chvilku i soulodíme. Malé stupně zalévají loď a je potřeba vylévat. Nebezpečně tam vypadá snad jen strom přes řeku a  lávka, pod kterou se podjet prostě nedá. Obnášíme. V Mimoni jsou někteří zmrzlí, tak hurá do hospody. Jen se trochu bojíme o lodě, voda stoupá a nechat je pod mostem je riziko. Jdeme na doporučení do restaurace Ralsko, jen česnečka prej byla hrozně hnusná. V chodbě je cítit moč a neidentifikovatelný smrad. Ale uvnitř nás vítá usměvavá servírka, vůbec jí nevadí, že z nás kape voda a posílá nás do salonku. Koberec nevadí, prý uschne. Stav skupiny lze hodnotit na objednávce pití, kde Zach hlásí: „ Pivo, Rum a svařák“. Bohužel, kuchař je asi anorektický automechanik s odporem k jídlu. Jít se Zachem do hospody na jídlo je vždy o průser a platí to i tady. Lze to trochu eliminovat tím, že si nedáte to, co on. Jeho guláš vypadá jako gulášová polévka s kůží a dvěma knedlíky, které zabírají půl talíře. Já si dávám pečené koleno, ale jen díky kupovanému křenu a hořčici dopadám jen o chlup lépe. Prdelačka vypadá, jako by do  talíře někdo nasral. Opravdu. U jiného stolu to s odporem vrací.

Je tady teplo a začínají se ozývat hlasy, že už nepojedeme, že to tam bude drsný, moc velkej proud v meandrech a tak. Marcy se klepe a Jirka taky. Navrhuju, že by se mohl před zimou chránit tak, že by si koupil plátky slaniny a obalil se. Pak přichází parta lidí, a povídá, že to dnes úplně vzdali, že to prošli, je tam spousta stromů v řece, nedá se to objet, přenést, je to divoký a tak. Zach mi moc nevěří a snaží se dopátrat sám nějaké relativně reálné situace. Dotaz u místního démona však asi nebyl to pravé ořechové. Prej: „jel jsem to jednou a už to nikdy v životě neudělám. Dnes se tam utopíte.“. Katky pohled je rozumnější, prý to bude o sto procent těžší než předchozí úsek, ale za tohoto stavu vody spíš horší. Jirka s Marcy rozumně vzdávají, bo jsou zmrzlí, Pavlínka také a jdou pěšky.  Petra se projevuje jako drsňák a jde do toho. Respect. Já tedy pokračuju s Fuňou jako zadákem. I tak jsme jak titanik lehce přes 200 kg. Do vody se nechce, valí se to a nevíme, co nás čeká. Po pár set metrech se koupe konečně i Petra s Radkem. Voda je ale kupodivu celkem teplá. Petra stojí ve vodě a hrozně se směje. Projevuje se jako praktik a věci zachraňuje v pořadí pádlo, víno, zapíjedlo. Houba mizí v dálce bo není ani k jídlu ani k pití.  Radek na břehu a taky se popadá za břicho. Je jim to šumák. Petra nedobrovolně ochutnává vodu z řeky a nadává, jak je to hnusný.  Čekáme s Fuňou, zda to zvládnou, nebo budeme taky muset do vody. Kousek po proudu čeká Zach s Borůvkou. Nicméně záchrana není třeba.

Vjíždíme do meandrů a tady řeka ztrácí část svých sil. Prý to tady prosekali tak uvidíme. Také vylézá sluníčko, fakt. Modrá obloha a teplíčko po zbytek odpoledne a večera.  Po pár metrech je jasné, že to sice prosekali, ale to je někde pod hladinou. To, co se dá normálně podjet, se teď přejíždí. Krásná divočina, to jsem ještě nezažil. Taková malá Kolumbie bez kokainu.  Průjezd není zadarmo. Musíme dělat rozestupy. Zase se ale nechceme ztratit na místech, kde se řeka rozděluje. Jak to meandruje, vidíme občas nad kopřivou svítit Borůvky cestářskou čepici a povídáme si, i když jsme po vodě od nich třeba i 300 metrů. Dvakrát přetahujeme lodě přes kopřivy. Jinak to vždy nějak prorážíme. Občas sice musíme z lodi na úzký kmen, opatrně přetáhnout či překlopit loď a zase nasednout, ale jde to. Lituju, že nemám foťák, byly by nádherné fotky, sem se musíme někdy vrátit.  Jedno místo zkoušíme prorazit, ale místo toho končím ve vrbičkách společně s kravím vemínkem (asi to byl pytlík z vysavače). Na jednom místě se Radek snaží u břehu opatrně špičkou nohy nahmatat dno. Když ho konečně najde, má vodu po bradu. Cestou nás doprovází „tančící“ komín. Jednou je vpravo, pak vlevo, pak vzadu, pak vpředu, chvíli jedeme od něj, chvíli k němu. Občas nás napadá, že vysedneme a přes kopřivy předběhneme ostatní zkratkou.

Převážíme auta a já se už moooc těším na pivo a semlbábu. Trošku díky objížďce bloudím a tak navštívím i jezero ve Stráži pod Ralskem. V Mimoňi pomáháme nakládat zanechané lodě a na parkovišti u teska za divácké pozornosti povzbuzujeme nahého Zacha v převlékání.  Na Borečku vyprávíme zážitky a semlbábujem. Vaříme a čekáme na Dudínka s Terezkou.  Dáda hned po příjezdu oslňuje pečením popcornu. Večer trávíme pod plachtou a u ohně. S Fuňou a Terkou se snažíme lousknout nedalekou kešku misterku, ale nedaří se.  Když už je nás nad ránem jen pár, vytahuje Dáda zelený laser a nástavce a tak trávíme několik hodin sci-fi projekcí, vypadá to démonicky.

Ráno mě budí, jak jinak, bubnování do celty stanu. Docela rachot. Bohužel déšť neustává a je jasné, že i kdyby Zach ty kola naložil, jen bychom se na ně smutně dívali. Jdu přesně po roce zkontrolovat, jak si stojí ve vztahu Dáda s Terkou. Loni totiž spali oba dva ráno po pařbě v zalígrovaným autě hubama k sobě. Letos už se vztah dostává do normálu. Huby už měli od sebe, byť jedním směrem. Uvidíme za rok, zda už budou k sobě úplně zády. Sledujeme první závodníky Meandrů. Seznamuje se se dvěma z nich. Skautská štafeta – z Mimoně na Boreček po vodě, pak běžec, pak horské kolo po tankodromu, pak silnička okruh na letišti. Pak ještě slalom pramic. Veteráni ročník 1983 a starší. Jedou i děti a fakt leje a voda opět stoupla. Jsou to drsňáci, ale orgové to asi trochu podcenili. Těm co se klepou opravdu moc, vaříme čaj a nutíme je převléknout. Alespoň mají zážitek na celý život.

Sobotní výletování se nakonec smrsklo pouze na bazén a saunu v České Lípě.  I přesto, že jsem je upozorňoval, si mnozí nevzali krátké plavky, prostěradla do sauny a tak zastavujeme v nějakém obchodě. Jirka si zde kupuje plavky velikosti S a obvodem pasu 80. Zach tu běhá chvilku v růžových dvoudílných plavkách, ale nakonec kupuje hejkacího pštrosa. Škoda, že jich nemají víc. Nakonec neodoláme a kupujeme i úžasné proužkaté brýle s pravými zirkony. Vypadáme démonicky. Marcy má celou vodu nádherné legíny se vzorem noční oblohy. Děláme si legraci, že Jirka určitě v noci lízal Polárku, jestli viděl hnědého trpaslíka a Zach vymýšlí pro Marcy přezdívku Velká medvědice, což Marcy komentuje slovy, že je to horší jak Babochlap. Borůvka jí přitakává. Když už jsem u těch přezdívek, zde někde se z Jirky „Chrousta“  stal „Nesh“. On brzy sice přijde možná s romantičtější verzí této přezdívky, ale do kroniky je nutné zaznamenat realitu, která se skládá ze sekvence chroust-šoust-nešoust-nešo- nesh (čti neš, 4.p. neši).

Rozdělujeme se na saunu a bazén a pak se slézáme v restauraci.  Obří porce, vítězí špagety, pizza a hamburger dvouručák se skutečným mletým hovězím a obřími hranolkami. Jsme naprosto spokojení, jen ten šéf je nějakej divnej a zrzavá servírka si opět vyslechne tu hlášku o křivým dříví. Borůvka pak vyndavá mouchy ze svařáku, který vrací, ale jinak OK.

Po návratu bychom šli nejraději všichni spát. To se nesmí dopustit. Ještě chceme jít na country bál, který se nekoná, ale máme prý vzít kytary a přijít za skautama do jejich chaty. Je to dva kiláčky, tak se trochu povzbuzujeme rumem z Fuňovo rumové tašky. Cesta v dešti utíká a v chatě nás vítá super atmosféra a teplíčko. V akci jsou zrovna 4 kytary, benjo a harmonika. Úžasné.  Hned se nás ujímají čupr skautky a  vysvětlují, jak je to s pivem a tak. Seznamujeme se celkem rychle, jen mám problém zapamatovat si všechna ta jména a přezdívky. Se Zachem se trochu předvádíme a družíme se zpěvem. Marcy tam stojí sama hrdě a s bojovnou hrudí vystavuje na odiv své pionýrské tričko. Konečně si toho někdo všímá. Ono je jedno jestli si skaut nebo poinýr, bo vše je v lidech a přístupu, a ten mi zde přijde velice podobný. Trochu nás zkouší, ale co neznám já, zná Zach a tak jen u pár písní mlčíme a klopíme zrak do sklenice.  Jeden kytarista má nádhernej hlubokej hlas. Občas se i tančí na prostoru dvou metrů čtverečních. Terka zaujala pozici na schodech vedoucích na púnebí a celé to sleduje z výšky. Fuňa vytáčí takovou drobnou dívku v zeleném, úplnej Harapes. Co vám budu povídat, moc hezká akce.  I já se v průběhu večera osmělím, čapnu něčí kytaru a zahraju svoji legendární markytánku. Pak se s nimi snažím držet krok a odezírám akordy a jak říká Pavlínka, nebylo to tak marný. Mám radost, že jsem hrál s takovýma pardálama. Renču přesvědčuju na nějaké ruské písně, všichni nějak divně koukaj, ale leckdo se přidává. Až druhý den mi Pavlínka říká, že to asi nebylo vhodné, vzhledem k nedávné historii místa.  V pauzách s nimi probíráme různé zážitky a akce co pořádáme a co všechno vyvádějí oni. Dovídám se, že chatu kdysi vlastnil Antonín Zápotocký, který se sem jezdil rekreovat. Dovíme se o jejich trampském místě, o tom jak jezdili do zakázaného prostoru a jaké to tady bylo za Rusáků. Okolo druhé se loučíme s Cipajsem, Babčou, Ivčou, Radkou, Renčou, Maruškou a Blaženkou, která mi ještě na cestu ukazuje fotku v mobilu, jak nedávno spáchaly s děvčaty akci „nevěsta na útěku“.  Mazec. Jsou taková naše krevní skupina.Jak říkal ráno vyděšenej Jirka: „Ty vole, já za celej večer netancoval s nikým pod šedesát“. Ale má to trochu zkreslené, tak pokud to někdo ze skautů čtete, omluvte jeho mladické nerozvážné keci.

Návrat do tábořiště proběhl standardně, Dáda vymyslel, že zná zkratku lesem, tak jsme šli. Fuňa se ještě vracel pro nějaké věci a pak za námi běžel a několikrát hodil držku. Zach v tábořišti začal plašit, že se nám Fuňa ztratil a při sázce následně prohrál lahev Zapaty, což si ale zasloužil, bo si celý večer psal pivo na Dádu. Fuňa se sice v dešti našel, ale zase nenašel spacák a místo aby to řešil, tak šel spát oblečenej na rošť k vodě, což ráno vyhodnotil jako špatný nápad.

Ráno klasika, čistím zuby v Ploučnici, snídám, dostávám hlad a okolo oběda se trousí i Marcy s Jirkou a pak Peťa s Radkem. Petra se mračí a nemluví bo je jí nedobře. Balíme, jak jinak, v dešti. Jet se dnes nedá, je to 3. stupeň povodní a následující úsek neznáme, takže je jasno.  Dáda s Terkou si řeku bohužel jen prohlédli, je škoda, že se nedá jet ani dnes.  Jedeme na letiště, prohlížíme tzv. úly, pancéřované hangáry a lovíme kešku. Kluci pak závodí po ranveji. Já jedu do Mimoně pro plyn, kde se Peťa s Radkem větrá. Scházíme se před Starou Boleslaví v kolibě – stylové místo, které doporučil Dáda. Kroje jako na Chodsku. Valaška připomíná čakan, prostě jako bychom už byli na Chodsku. Sice to trochu kazí slovensky mluvící servírka, ale halušky a pirožky jsou luxusní. Samozřejmě se je nutné vždy podívat, co si dal Zach.  Loučíme se s ostatníma a pak i s Dádou a Terkou a mizíme směr Kdyně. Cestou se stavíme na Černém mostě v Ikee a pak hurá domů. Ty rozvodněné toky jsou hrozivé – Labe, Vltava, Berounka, Radbuza, Úhlava. Cestou mě telefonem masírují kluci telefonáty, že ve středu do Rakouska na kajaky nejedeme bo je to tam stejné jako u nás. Doma pak sleduju serfaře na vlně na Berounce a smutné zprávy o utopených kreténech, co vyráží ven na raftu a o vodě nejspíše nic neví. Dnes den po návratu mě chodí oddílové emaily o postupném rušení tréninků na Radbuze, na kanále v Roztokách, závodů...hnus.

Ploučnice je nádherná řeka a skauty, které  jsme stihli poznat super, takže se sem musíme brzy vrátit a za příznivějších podmínek si to pořádně užít.  

Takže kamarádi, sejdeme se příští rok na Lužnici, nebo se vrátíme na Boreček?

P.S. tak jsem to viděl já, ale dozajista jsem neviděl všechno, má paměť také už má nějaké mezery, takže velice rád doplním vaše poznámky či samostatný report.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář